Tornádo. Morava. Pomoc. Proč je možné, že si tvoříme věci sami?

25.06.2021

Jsem původem z Moravy, narozen v Hodoníně, mamka je z Kyjova, prarodiče z Veselí nad Moravou. A moc mě mrzí, co se tam děje.

Pomozme, pomozme, pomozme. To je to, co umíme dobře. Být solidární ve chvíli, kdy jde úplně do tuhého. To je vlastnost, kterou na Češích mám fakt rád.

Jen bych jí ještě dodal trochu nadhledu. A přidal bych pomoc i v případech, kdy to není hraniční.

My uděláme A (díky Bohu za to), ale nepřemýšlíme nad B…

Dle mě je faktem, že vše je informací, úkazem, důkazem. My nečteme a nechceme číst mezi řádky.

Například u potravin jíme produkty, které trvale snižují naší imunitu. Nejsme schopni to pobrat díky milionu informací a zároveň z mediální masáže. Je nám někdy i vědomě jedno, že nás některé firmy vysávají a ještě do nás cpou hnusy. Je to tak, protože je to těžké rozeznat a je lehčí zaplnit se informacemi jinde. Bedna to jistí, ne knihovna, ne forbíny pana Wericha.

Teď si píšu s našim ománským partnerem Abdullahem a napadá mě taková paralela, zamyšlení, zda určité věci doopravdy nevytváříme. Zda se k nám ty věci nepřibližují podle toho, co doopravdy my sami tvoříme.

Chtěl bych slyšet Váš názor, co si o tom myslíte? A samozřejmě během toho, co nad tím budete přemýšlet, pomáhejme.

V Ománu se stalo, že po smrti jejich oblíbeného panovníka sultána Qaboose, nepřetržitě pršelo přes dva dny. V KUSE. To se nikdy předtím nestalo!

Pamatuji si, jak se tam lidé báli o zdraví svého panovníka už asi dva roky před jeho úmrtím. Báli se a pak plakali, silně, plně, pravdivě.

A plakalo taky nebe. Přeneseně, ale plakalo.

A co se stalo nyní? Čistě teoreticky, nemůže to být něco podobného jako v tom Ománu? Jen negativně?

Chováme se k sobě dost bezohledně. Zahořklost, strach, ukřivděnost, nezájem o „obyčejné“ lidi – to nás definuje. Jaký lid, tací představitelé, tak to v demokracii je.

Nejsme k sobě milí, nejsme empatičtí. Doopravdy ne. Jsme závistiví a nově, jako v některých západních zemích v čele s USA, jsme se zaměřili na mamon – materii, která je silně ženská, mater znamená matka, jen se rozhodlo již dávno, že něco, čemu muži nerozumí, budou ovládat oni. Fascinující…

Jsme nápomocní, když se stane něco fakt bolavého, ale normálně se udáváme, nepřejeme si a závidíme si. Stejně jako v některých státech v USA v čele s Texasem. Prostě navenek jsme nějací a doma nadáváme. Keep smiling. Je ti blbě, dobrý, ale keep smiling.

A nemají tam náhodou hurikány ve velkém? Je to silná spekulace, ale vede mě to k tomu. Stejně jako na jihu Kanady, v JAR, Austrálii, Rusku, Číně, Koree, Japonsku a na severozápadě Evropy, ale v i kolonizátorské Francii, která stále vydělává na daních z Afriky, dále v Itálii či Španělsku. Všechny tyto země buď kolonizovaly nebo ničily původní obyvatelstvo či válčily (Když tuto zemi nemůže napadnout nepřítel, protože by ho pak rozstřílela, tak si to vezme do rukou hurikán. Zajistí vlastně přirozeně balanc mezi „viníkem“ a „obětí“). A stejně jako v každém neštěstí, umírají a jsou postižení v podstatě ti, kteří nic nezpůsobili. Určitě ne vědomě.

Toto, co nyní zažíváme, se v podstatě ještě nikdy nestalo. 1000 let od posledního hurikánu v Čechách je fakt dost dlouhá doba na to, abychom si byli jistí, že to skutečně tak bylo.

Zajímavé? Hodně.

Smutné. Ještě víc.

Co dělat? Podle mě, žít v lásce, pomoci, s otevřeným srdcem co nejvíce to jde. Pořád. Na každodenní úrovni.

Jediným smyslem je pomáhat a spolupracovat nepřetržitě, už předtím než se něco takového stane. Buďme autentičtí, bez potřeby stále něco vlastnit. Nehoňme se za pozlátky.

Bohužel je součástí našeho života konzumismus a neustálé navyšování našich potřeb. A tak dolujeme naši Zemi, pěstujeme více rostlin pro živočišnou produkci. A kácíme deštné pralesy, aby se to maso, které potřebujeme sníst mělo kde pást. A montujeme kurvítka, abychom si mohli kupovat stále novější zařízení a vytváříme tak statisíce tun odpadu, které naše Země nemůže a nechce unést. Pak se asi vlastně není čemu divit a nemusí to být tak „ezo“ či duchovní, jak jsem psal výše. Stačí se pobavit o drancování planety.

Nepohodlný názor, možná… a také možná ne.

Blbost? Možná. A také možná ne.

Zakončím to pozitivně, protože je to po většinu času můj naturel, život miluju a život stojí za to žít.

A proto ho pojďme žít, usmívat se na druhé a tvořit s co největším respektem k nám i druhým, včetně naší planety. Neustále. Bez potřeby velkých impulzů…

S vědomím, že máme právo na vše, co si umaneme, až do místa, kde začíná právo toho druhého: NAPOLEON HILL.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *